Nový Zéland - zěmě protinožců - ukázka
Black Water Rafting zařazuji mezi adrenalinové sporty. Kai nás neustále straší – je v tom tak dobrý, že ani já nevím, co mu mám věřit. Miki se klepe strachy, ale je plná odhodlání všechno vydržet. Absolutně netušíme, co nás doopravdy čeká. Firma provozující tuto atrakci má propracovaný sebemenší detail. Dostáváme dva průvodce, kteří se příští tři hodiny o nás budou starat. Postupně nás dostávají do varu a stejně jako Kai využívají naší nevědomosti o věcech příštích a prvotních obav. Žertovnou formou nám neustále dávají najevo, že nemusíme přežít. Musíme vyplnit prohlášení, že se prohlídky jeskyní zúčastníme na vlastní riziko, a udat své rodné číslo, adresu bydliště i zdravotní pojištění. To vše prý je nutné pro případ úmrtí. Oblékáme se do neoprenových kombinéz, nazouváme si vysoké gumáky a na hlavy nasazujeme hornické přilby se světlem. Mnohé neopreny jsou roztržené a helmy podřené, což pochopitelně průvodci komentují jako následek pádu nešťastných předchozích návštěvníků ze skály. Nezbytné foto pro pozůstalé je povinné. Pak už musíme fotoaparáty nechat ve skříňce. Vzápětí se naše desetičlenná skupinka přemisťuje do mikrobusu a odjíždíme do hlubokého lesa. Cestou se seznamuji s nějakým Angličanem a jeho přítelkyní, jsou tady na dovolené.
Mikrobus zastavuje kdesi v buši a následuje rozcvička a řekněme jakási kvalifikace, jestli nás vůbec vezmou dolů do jeskyní. Každý vyfasujeme namísto avizovaného raftu nafouknutou duši od traktoru a máme za úkol si do ní nasednout a pozadu skočit asi ze třímetrové výšky do jezírka. Nikdo nechce skákat první. Protože jsem nejblíž skokanského můstku, popohání mě jeden z průvodců ke skoku. Moc příjemné pocity nemám. Jezírko tam dole se mi zdá tak malé, že se do něho snad ani nemůžu trefit. Přece si ale netrhnu ostudu zbabělým únikem! Jdu na to a s výkřikem se vrhám do tůňky. Žbluňk! Dávám hlasitými skřeky najevo, že voda je ledová. Asi jsem to ostatním moc neulehčil. Průvodcům se přece jen podaří všechny účastníky donutit ke skoku do jezírka, i když vůči některým musí použít malé násilí. Procházíme několik stovek metrů hustým lesem, až nacházíme úzkou díru v zemi. Jeden po druhém vstupujeme dovnitř… hladina adrenalinu stoupá.
Naši instruktoři si stále dávají záležet, abychom pociťovali obavu a vzrušení, snad i trochu strach. Úvodních pár metrů jdeme potmě, až se dostáváme do jeskyňky. Tady rozsvěcíme své čelovky a zjišťujeme, že se brodíme potokem. Vody přibývá a za chvíli jí máme po kolena. Následuje povel: „Nasednout na duše.“ Jsem opět první a mám za úkol strčit si nohy kolegy jeskyňáře za mnou pod paže. Ostatní se připojují a dohromady vytváříme jakýsi vláček. Lokomotiva je průvodce přede mnou, který jde potokem s vodou ve výši mírně nad pás a chvílemi téměř po ramena. Občas pro efekt zavelí zhasnout, takže opět netušíme, co se v další vteřině stane. Chvílemi je strop podzemní chodby tak nízko, až mám pocit, že neprojdeme. Nalézáme osvětlené jeskyně a krápníky. Průvodci nám cosi říkají, ale my máme starosti spíš sami se sebou a svými pocity. Dalším úkolem je sjíždění pozvolného vodopádu v poloze ležmo břichem na duši, což je zábavné a docela snadné.
Vody je zase pro změnu míň, tak jdeme chvíli pěšky, až přicházíme k jakési hrázi. Průvodce skáče do tůně před námi a šíleně dlouho se neobjevuje. Ten druhý pochopitelně ječí, že se asi utopil, a skáče pro něho. Opět se několik předlouhých desítek sekund nic neděje, až se oba vynořují a ukazují nám vzduchovou kapsu, v níž byli schovaní. Jdeme dál, přidržujeme se duše, chvílemi mám vodu po ramena. „Jak je na tom asi Miki, ta přece nemůže dosáhnout na dno?“ říkám si, ale je někde v dáli a tmě. Dostáváme se k černé díře a všichni se shromažďujeme na skále. Miki se noří z temnoty, uff! Všichni se opět přiblble usmíváme, nadšení se mísí s obavou. Přichází nejtěžší okamžik. Naším úkolem je skočit do té díry způsobem, který jsme natrénovali ještě před vstupem do jeskyně. Je to šílený! Jeden z průvodců se tam vrhl, aby nám ještě jednou názorně demonstroval techniku seskoku. Pokud to mělo dodat přítomným odvahu, výsledný efekt je přesně opačný. Zmizel v díře, jeho výkřik a plácnutí duše o vodní hladinu se ozvaly jako ze studny za hodně dlouhou dobu. Bude to asi pěkná výška, uvažuje každý a jsme docela vyplašení. Nesměje se už nikdo, ale cesty zpátky není. Jsem opět první na řadě a přiznávám, že mi mé soustavné prvenství nečiní zrovna potěšení. Aspoň to budu mít za sebou, hop! Pohoda, šel bych skočit ještě jednou. Už jsem hrdina, pozoruju skoky a výkřiky ostatních. Zase se všichni smějeme.
Utváříme znovu vláček, po zhasnutí světel na přilbách nastává úplná tma. Díváme se nad sebe a objevuje se to na co jsem celou dobu čekal - Glowworms (zářící červi). Tentokrát se nesměju, ale jen hledím s otevřenou pusou – je to úžasné divadlo! U stropu září modrým fosforeskujícím světlem tisíce malých červů. Tomu se dá říct jedině pohádka, chybí jen trpaslíci či víly. Uvažuji, že kdybych byl na Novém Zélandu jenom kvůli tomuto zážitku tak to stálo za to, nic podobného jsem v životě neviděl. Tohle je prostě fantazie! Mám po těle husí kůži, ale rozhodně není vyvolaná ledovou vodou.