Po roce jsme tady opět pro vás s naším tradičním ohlédnutím zpět i budoucími plány. Začít musím bohužel smutně, ale nebojte se, směrem dopředu se budu dívat jako vždy s optimismem a nadějí. Vzdávat se a propadat beznaději - to přece není náš styl. Mít před sebou cíl a bojovat za jeho naplnění - nám celé ty cestovatelské roky přinášelo radost, pocit úspěchu a smutek, ten jsme tímto způsobem dokázali zatlačit kamsi do kouta.
Téměř na den přesně před rokem - 24. května 2016 oslavil náš syn Jirka pětadvacáté narozeniny. Všichni jsme se radovali, kolik toho ve svém velmi obtížném životě s neléčitelnou diagnózou svalové dystrofie dokázal a byli jsme plní odhodlání ve stejném způsobu života pokračovat dál. Chtěli jsme plnit jeho sny a ostatním ukazovat, že "Každý cíl je dosažitelný". O necelý měsíc později však Jirka usnul a už se nikdy neprobudil. Ve tváři mu však zůstal úsměv a my jsme v něm vyčetli jeho poslední úkol či přání: "Běžte dál po cestě, kterou jsem vám ukázal." Ztráta blízké osoby bolí po celý zbytek života, zapomenout není možné a my se o to ani nesnažíme. Právě naopak, chceme žít tak, aby na nás byl Jirka pyšný a chceme být stejně stateční, jako on byl celý svůj život.
A možná právě proto jsme se přece jen vydali v červenci na plánovaný výlet do Irska a Severního Irska, přesně tak, jak ho Jirka připravil. Místo čtyř nás jelo pět a já jsem moc vděčný své sestře Jolaně a neteři Lucce, že se s námi na expedici vydaly. Bez nich bychom mnohem více truchlili a méně si užívali všech skvělých míst, která Jirka našel a zařadil do programu. Možná právě touto cestou jsme o něco lépe zvládli ten první velký šok z nečekané ztráty nejbližší osoby.
A pak se blížil podzim a s ním naše dávno naplánované besedy. Co s tím? Přednášky přece musíme zrušit. Nezvládneme mluvit před lidmi o Jirkovi, dělat obvyklé fórky a rozesmívat publikum. A tak jsem napsal všem organizátorům, co se stalo, a položil jim zásadní otázku, jestli chtějí dohodnuté setkání zrušit a pozvat si raději někoho veselejšího. A jaká byla jejich reakce? Až na jedinou výjimku všechny knihovnice, ředitelé škol či předsedové různých spolků termín potvrdili a dokonce dodali, že se na nás těší. Nejdřív jsme byli řekněme rozpačití a netušili jsme, jestli tu situaci vůbec dokážeme zvládnout. Dnes pořadatelům znovu a znovu děkujeme za důvěru a podporu. Představte si, že nám ty přednášky dělají dobře a dokážeme se na nich zase smát. Vzpomínáme na všechno hezké, co jsme s Jirkou prožili a znovu a znovu se ubezpečujeme, že náš syn lépe svůj život prožít nemohl, maximálně si ho užil, jen prostě už díky své nemoci neměl sílu v něm pokračovat. Jeho příklad však i dnes pomáhá a my máme další a další příklady lidí, kterým jsme otevřeli oči a vyburcovali je k lepšímu životu. Budeme se snažit najít další osoby, kterým náš způsob života pozitivně změní ten jejich.
Na podzim jsme taky vydali nejlepší dílo z celé naší dosavadní tvorby - fotografickou knihu S Jirkou do světa. Člověk má být skromný, zbytečně sám sebe nechválit, ale v tomto případě to prostě nejde. Výsledek roční práce je opravdu skvělý. Na formátu A4 téměř 300 stran textu s mapami a trasami našich výprav, kreslenými obrázky a 820 fotografiemi, to vše na velmi kvalitním papíru. Každý, kdo knihu držel v ruce a my jsme ho při prohlížení viděli, neskrýval své nadšení. Nevěřím, že by to všichni jen hráli a mazali nám med kolem pusy. Koneckonců si knihu i koupili a proč by to dělali, levná totiž není. Teda mockrát jsem slyšel, že levná vlastně je, protože za něco takového bychom mohli chtít i mnohem víc. Klidně považujte moje slova za samochválu, protože, já jsem skutečně na tohle naše dílo nebývale pyšný a je to nejkrásnější vzpomínka na náš cestovatelský život. Pokud mi věříte, budeme rádi, když si knihu koupíte. Dokonce si troufám nabídnout, že jestli vás zklame, můžete nám ji vrátit a my vám vrátíme peníze. Stejně to neuděláte, budete nadšení.
Tím moje Výroční zpráva však ještě nekončí. Mnozí víte o naší expedici do Indočíny. Rád bych vám tuto výpravu vysvětlil. Slíbili jsme si, že dotáhneme do konce všechny plány našeho syna. Celou řadu expedic měl rozpracovaných a my je chceme všechny postupně uskutečnit. Za prvé, aby to nedělal zbytečně a za druhé měl na plánování výjimečný talent a byla by škoda, jeho připravené výpravy hodit do koše. Hned první cesta nám dala za pravdu. Šest týdnů jsme se toulali po Barmě, Vietnamu, Kambodži, Laosu a Thajsku, právě tak, jak si to Jirka přál. Pokud bych měl popisovat zážitky, pak by se tato zpráva šíleně natáhla, ale bylo to skvělé a už se moc těším, až vše zpracujeme do podoby besedy, možná knihy či kalendáře....vydržte, prosím.
A jsme u budoucnosti. Chceme dál cestovat, přednášet i tvořit naše malá dílka s velkými zážitky i povzbuzením pro druhé. Jestli se nám bude dařit i nadále nevíme, ale nemáme v plánu se vzdát. Těch dvanáct cestovatelských let s Jirkou v nás zanechalo tak obrovskou stopu, že neumíme a nechceme přestat. Pokud budeme vidět v našem počínání smysl, budeme pokračovat. Docela nedávno nám na jedné besedě chlapec na vozíku se svými rodiči slíbili, že poletí na dovolenou letadlem. Tvrdili, že jsme jim otevřeli oči a do té doby si mysleli, že vozíčkář nemůže létat letadlem a spoustu snů je pro něj nedosažitelných. Takový příklad je pro nás obrovskou vzpruhou a energií do další práce a my doufáme, že přijde další. Dokud takové příklady budou, do té doby tady budeme i my a budeme hrdě připomínat, co náš statečný syn Jirka ve svém životě dokázal.
Možná je hloupé končit Výroční zprávu nabídkou prodeje našich knih a filmů, ale to je ekonomická realita. Bez vás, našich příznivců, kteří jste nás celou dobu podporovali, bychom nic nedokázali. A platí to pořád. Budeme se i nadále ze všech sil snažit, abychom si vaši důvěru zasloužili. A když si u nás cokoliv objednáte, vrátíme peníze zpět do toho našeho kolotoče, jak jsem cestovatelské počínání naší rodiny a tvorbu knih či pořádání besed kdysi nazval. Jen tak máme šanci dávat našeho Jirku i nadále za příklad k následování.
Děkujeme
Jirka, Alena a Monika Márovi
nadále s Jiříkem jako motivátorem v zádech
