Nový Zéland - návrat k protinožcům - ukázka
Nemůžeme nějak dospat. Pořád očekávám s obavami návrat policistů a taky jsem nejistý z nadějí vkládaných už po dva dny do příštích okamžiků. Konečně přijíždí náš pilot Josh. Znovu mě ujišťuje, že zcela určitě poletíme, jen co připraví letadlo.
Jakmile se shromáždí celá naše posádka, nastává bezpečnostní instruktáž. První otázka nám připadá řekněme docela podivná. Joshe zajímá, jestli nám bývá špatně na houpačce. Důvod je ale jasný, díky poryvům větru bývá letadlo neklidné a mohlo by se snadno stát, že se nám obrátí žaludek. Prý je to tady docela normální. Pyšně odpovídáme, že my rozhodně zvracet nebudeme. Příslušné pytlíky přijímáme jen tak pro jistotu. Doufáme, že pouze pro jistotu dostáváme také záchranné vesty, kdyby letadlo náhodou muselo do moře … ani pomyslet! Bezpečnostní balíček si připevňujeme k pasu a Josh vysvětluje každému zvlášť jeho použití. Jirka hlásí, že mu stejně nerozumí ani slovo. „To je jeho povinnost,“ vysvětluji.
Pro jistotu se ptám, jestli bude v letadle zima, ale naše kraťasy prý pro teplotní pohodu úplně stačí. Dostáváme špunty do uší, a Jirka dokonce taková ta traktoristická hluchátka. Tím je veškerá příprava na odvážnou akci u konce. Odcházíme k našemu letadýlku pro čtyři osoby. Josh chce, abych seděl s ním vepředu a Jirka za mnou. Vysvětluje, že Jirka na pravé straně lépe uvidí, a mě chce mít vedle sebe, protože umím nejlíp anglicky, kdyby náhodou bylo něco potřeba.
Ještě se připoutat, hluboce nadechnout … a letíme. Zjišťuji, že mám před sebou knipl, a tak se žertem ptám, jestli budu pilotovat. Sedím na pravé straně, a to je přece na Novém Zélandu místo řidiče. Josh se vtipu usmívá a slibuje, že mi dá příležitost.
Letadélko startuje z travnaté ranveje a my cítíme každý drn. Velmi rychle se ocitáme ve vzduchu. Ztráta pevné půdy pod nohama s námi překvapivě nic nedělá, všichni se radostně usmíváme, i když letadlo je opravdu miniaturní a každý vánek má vliv na jeho stabilitu. „V něčem tak očividně nestabilním jsem ještě neletěl,“ naznačuji pilotovi, ale on mi s úsměvem odpovídá, že bude hůř. Město necháváme za zády, pod námi je Tichý oceán.
Josh se ke mně obrátí se slovy: „Přišel tvůj čas.“ Tím mi předal vládu nad svým strojem. Kolem žaludku se mi usazuje podivné mrazení – řídím letadlo. Bojím se pohnout kniplem byť jen o milimetr na kteroukoliv stranu. Mým úkolem je pouze držet směr. Postupně se osměluji a zkouším opatrně, co to udělá, když pohnu vlevo nebo vpravo, zatlačím nebo povytáhnu. Skutečně se to hýbe! Já fakt ovládám letadlo! Mám úžasný pocit, který dávám okamžitě hlasitě najevo, a Josh se jen usmívá.
Naše letadélko se blíží k White Island. Naštěstí Josh opět přebírá řízení, takže můžu fotit. Z dálky je vidět, jak se ze sopky kouří. Ostrov byl zcela jistě pojmenován Bílý podle tohoto kouře. Fantazie! Jirka je nejen v nebi, ale dokonce v sedmém nebi a my samozřejmě s ním. Teď už se všichni smějeme nahlas, užíváme si naplno.
O trochu adrenalinu nás ovšem nemůže letadlo připravit - začíná se velmi silně třást. My však máme oči doslova přilepené na zelené tečce sopečného ostrova. Josh zkušeně oblétává ten cancourek pevniny dvakrát dokola. První okruh pro seznámení, druhým letíme co nejblíže, říkejme mu tedy adrenalinový. Cítíme, že letadlo má co dělat, aby se udrželo ve vzduchu, a třepetá se opravdu velmi intenzivně. Máváme ostrovu na rozloučenou, my rukama a Josh křídly letadla.
