NUKU

Jak trávit s malými dětmi čas v zemi, kde je většina nápisů v estonštině či ruštině, přičemž azbuka mě ve škole těsně minula? Naštěstí jsem za pracujícím manželem do Estonska jela (s 4,5-letým Matějem a 1,5 letým Mikulášem) vybavená skvělým mnohastránkovým průvodcem Pobaltí. Zde stálo něco jako - "s menšími dětmi si zajděte do divadélka NUKU, přímo v historickém jádru hlavního města Tallinnu...představení jsou sice vedena v estonštině, ale pro všechny jsou skvělým zážitkem"! A opravdu. Ráno jsem připravená s oběma dětmi nastoupila do tramvaje č. 2 a frčela do stanice Hobujama (Koňský trh či takového něco), dále jsme s dětmi prošli starou historickou bránou VIru Gate a přes radniční náměstí Raekoja plats jsme došli na rožek ulic Pikk (Dlouhá) a Lai (Široká), kde se nachází velice roztomilé loutkové divadélko zvané NUKU, kde maminky relaxují, protože je v něm i trochu strašidelné muzeum, jídelno-restaurace s dvěma druhy polévek i pro nejmenší dětinky (takže je o oběd postaráno), dále herna, kde se po představení můžou děti "dounavit", obrovský dinosaurus v hale, živé rybičky v akváriích, obchůdek se sladkostmi a s knížečkami ke každému představení aj. (Ale není to nic amerického konzumního velkolepého, ba přímo povrchního, je to vše ve stylu spíše minimalistické estonské kultury, pro Čecha výjimečný a určitě kladný zážitek.)

Nevěděla jsem dopředu, na jaké představení jdeme a zda se vůbec bude hrát, protože byl všední den, bylo nám to celkem i jedno, i tak to byl pěkný výlet pro děti, ale průvodce nezklamal. Skutečně se hraje denně, o víkendech i několik představení rozdělená podle věku dětí. Shlédli jsme tedy představení, jehož obsah i přes estonštinu byl celkem jasný - které zvířátko v lese má jaký domeček. Ale to není v tuto chvíli tolik podstatné. V českém loutkovém divadélku se obvykle dohraje, lidé se rozejdou pryč z divadla a šmitec. Tady v Estonsku ne. Estonec je člověk rozvážný, ba přímo až pomalý, většinou trpělivý. Když už něco dělá, tak důkladně. Po představení loutkoherci vykoukli před scénu a vzali s sebou i všechny loutky (v tomto případě to byli maňásci), děti i rodiče byly přizvány na jeviště a do prvních řad a mohly se s loutkama seznámit, pohladit si je a herci jakoby pokračovali v představení, občas s některou loutkou předvedli nějaký dialog a tak. To samo o sobě bylo velmi milé. A to ještě navíc herci nemluvili ani jeden žádným jazykem, který umíme, dorozumívali jsme se tak trochu "rukama, nohama".

Když tu najednou, už byly skoro všechny děti s rodiči pryč, jen jedna maminka s holčičkou zůstávaly - a mluvily holky česky!! "Jé, dobrý den, vy jste taky Češi?..." A už to jelo. S Gábinou a její teď už čtyřletou dcerkou Lindou se už známe asi rok a pokud jsme v Estonsku, rády se vídáme, navštěvujeme se, leccos podnikáme. Nezávisle na sobě jsme se obě seznámily s další českou rodinou, pak také s bratry Slováky, resp. Slovenkami a tak se nám to tady hezky nabaluje a máme radost, že je nás tu víc a můžeme si v pro nás celkem neznámé a dost odlišné zemi pomáhat, radit si a být pospolu. Do NUKU se ráda vracím, v tomto roce už většinou jen s mladším synkem, fotka je z poslední hry Hanel oli auto (Hanel byl v autě), kterou si jako milovník aut opravdu užil. Občas se teď stane, že s někým zdejším známým máme jiného společného známého a ani o tom dlouho nevíme, pokud se někde všichni společně nepotkáme, což je úsměvné. Je to tím, že mezinárodní komunita dává své děti do několika málo evropských či mezinárodních školek a škol a rodiče se potom vzájemně znají a do toho se proplétají pracovní vztahy našich otců (takže se může stát, že s některými rodinami se známe tuplovaně - ze školy i z práce....)