Nikdy se nevzdávej!

Kdysi jsem si v dělostřelecké tvrzi Bouda v Orlických horách přečetla nápis na zdi: „Hlavu vzhůru, ruce nikdy!“
Já sama jsem zažila ve svém dosud mladém životě hodně situací a událostí, které nebyly vždycky pěkné a příjemné. Přesto mám pocit, že bych neměla o sobě, co napsat! Každý člověk musí zpravidla překonávat den co den menší či větší problémy, ale ty moje by nestály za žádné velké povídání.
Proto jsem se rozhodla napsat povídku o své kolegyni z práce. Říkejme jí její přezdívkou Bapík. Ano, ona toho za svůj život, který se blíží k půl století, už zažila mnohem více než já. Ale začít musíme od začátku…
Bapík byla nejmladším dítětem svých rodičů. Narodila se jim až v pozdějším věku. Její starší sourozenci měli již vlastní rodiny, když začala chodit do školy. Nebyla dítětem, které by maminka odložila v koutě, aby je tam posléze našla. Naopak! Bylo to živé dítě, holka krev a mlíko, s věčně rozbitými koleny. Rodiče neměli na ni tolik času a ani energie jako měli na její starší sestru a bratra. Každému ze starších dětí postavili dům a pak dům další, ve kterém s velkou starostlivostí Bapíka dožili. Bapík se pohybovala na staveništi, posléze v zahradě a v domácnosti a bylo na ni ukládáno více povinností, než bývá obvyklé v jejím věku. A život šel dál, najednou tu byla povinná školní docházka, pak získání výučního listu a šup! Žádné prázdniny, ale rovnou střemhlav do pracovního procesu.
Když bylo Bapíkovi 24 let, stala se se svým tatínkem obětí těžké autohavárie, kterou zavinil mladík čerstvě po složení řidičských zkoušek. Přežili to všichni, ale Bapíkovi trvalo skoro rok, než se pořádně dala dohromady. Následovaly velké změny v jejím životě. Nová práce, první svatba, studium při zaměstnání, poté rozvod a tím vším jí doprovázela každodenní péče o stárnoucí rodiče, kterou pochopí jen ten, kdo to zažil. Ještě před složením maturitní zkoušky se podruhé zamilovala, a tak následovala nová svatba. V následujících týdnech to vypadalo, že se Bapíkův život konečně odvíjí tím správným směrem ke štěstí… zajímavá práce, která člověka baví, hotová škola, nový milující partner, se kterým se plánovaly děti. Až nastal den, který si bude Bapík pamatovat do konce svého života. Bylo 9. října roku 1997 a Bapík měl ten den oslavit Kristova léta. Po probuzení toho rána zjistila, že se nemůže pohnout. Následovaly týdny strávené v nemocnici a hledání příčiny. Podezření na boreliózu či přiskřípnutý nerv v páteři se nepotvrdilo. Po dalších všemožných vyšetřeních a hlavně po magnetické resonanci bylo jasno. Diagnóza zněla tvrdě: roztroušená skleróza!
Vypadalo to, že se jí svět řítí do neznáma, vše, co si člověk pracně budoval, se najednou zhroutilo jako domeček z karet. Děti nepřicházely v úvahu. Místo nich se nabízel invalidní důchod a v tom lepším případě berle. A člověk byl v rozpuku života a toho nejkrásnějšího mládí.
Pomohl dočasně obří přísun kortikoidů, který však znamenal množství vedlejších účinků včetně rapidního nárůstu hmotnosti. Následující rok byl ve znamení mnoha ataků čili záchvatů, jednou ochrnul obličej, pak to zase odnesly nohy a období klidu a pobytů v nemocnicích se střídaly jako na běžícím pásu. Bapík byla a je však člověk, který ač tajně mnohokráte zaplakal nad svým údělem, přece se však snažil převzít zase opratě osudu do svých rukou. Odmítla invalidní důchod i představu invalidního křesla či berlí. Ve dnech, kdy bylo díky kortikoidům zase vše zklidněno, hledala pilně na internetu co nejvíce informací o své nemoci a možnostech léčby. A podařilo se! Nalezla informace o lécích, tzn. Interferonech beta, které nemoc nevyléčí, ale zmírní jejich průběh. Byla však na počátku další cesty. Dostat se totiž k těmto lékům znamenalo si jít tvrdě za svým… návštěva u lékaře, který nebyl nadšen aktivitou své pacientky, její žádost putovala až na Ministerstvo zdravotnictví. Léky jsou dost drahé a ne každému jsou dopřány. Po schválení na ministerstvu bylo nutno změnit pojišťovnu, která léky proplácet nechtěla. A zase čekání tři měsíce, než bylo možno v nové pojišťovně požádat o pravidelné proplácení. Ale úspěch se dostavil!
Dnes chodí Bapík každé tři měsíce na kontrolu ke své lékařce na neurologii, jednou týdně ve stejnou dobu si nesmí zapomenout píchnout injekci plus denně spolknout nějakou tu tabletku. Počet a intenzita ataků se postupně zmenšovaly, až zmizely docela, i když zdravotní stav se nikdy nezlepšil na sto procent. Nikdo by dnes však nic na první pohled nepoznal; žádné berle, nýbrž boty na podpatku! A každý den pěkně do práce na celý úvazek! Už pět let je Bapík relativně bez problémů. Přestože není každý den růžový, snaží se žít intenzivně, prožívat každý den, každou hodinu naplno. Ví totiž, že skleróza může kdykoliv nečekaně vystrčit své drápky a znovu zatnout…
Bapík je pro mne člověkem, který na první dojem působí tvrdě, ale skrývá v sobě i city a emoce. Je to bojovnice každým coulem, částečně jí byla odmala, ale z větší části se jí musela stát díky své houževnatosti, trpělivosti a cílevědomosti. Je hodně lidí, pro které by byla roztroušená skleróza poslední kapkou, aby se psychicky trvale zhroutili. Ona taková není. Patří jí můj obdiv. Bapíku, nikdy se nevzdávej!
Přeji jí, aby svou nemoc zvládala, co nejlépe, aby měla Bapík nad ní vždycky „navrch“ a aby se jí dobře dařilo i v jejich dalších etapách života, společně se svým partnerem, který při ní stál v době jejich největších problémů. I jemu patří jistě uznání!