Přebrebty na přednáškách

Máme za sebou první přednáškový týden. Asi nám to věřit nebudete, ale fakt vám nelžeme ... na začátku jsme vždycky nervozní a rozřepaní, jestli nám povídání po delší pauze vůbec půjde. Jedná se o velmi zvláštní pocit. Člověk má sice v hlavě vzpomínky na besedy pořádané před pár měsíci. Uvědomujeme si, že naši diváci byli vždycky spokojení a v podstatě není důvod, aby tomu bylo tentokrát jinak. Ale přesto máme v hlavě červíčka pochybností. Jestli na nás naši příznivci nezapomněli a nebudeme představovat naše zážitky před prázdnými sály? Jestli nebudeme koktat a vzpomeneme si, co na promítaných fotkách vlastně je a v jakém jdou pořadí? Jak bude přijato úplně nové téma? A tak dále, a tak dále, otazníků je prostě hodně.

S úlevou můžeme konstatovat, že první týden se povedl. Tak třeba hned na první besedě v Bílovci přišlo asi o patnáct lidí víc než bylo přichystáno židlí a museli tedy stát. Přesto nikdo neodešel a poslouchali nás až do konce. Děti ve škole Vendryně nám zase povídaly, kde byly na prázdninách a jak se jim tam líbilo. Byli jsme příjemně překvapení jejich touhou na dovolené něco vidět a nového poznat. Je to fajn, snad nám roste nová generace cestovatelů. Možnosti mají určitě mnohem větší, než jsme je měli v mládí my.

Abyste si nemysleli, že všechno je jenom růžové, tak jsme taky dostali drsnou facku. Jedna paní prý prohlásila, že na naši besedu rozhodně nepůjde, protože nemá ráda lidi, kteří zneužívají invalidního vozíku k vlastní slávě a obohacení. Těžko se nám takový názor háže za hlavu, ač víme, že je to nesmysl. Nemám ani sílu vysvětlovat, jak moc se paní mýlí a co všechno jsme museli překonat, abychom dosáhli pomíjivého úspěchu. Jak neskutečně těžké a nákladné to naše cestování je a které okolnosti nám podráží nohy, to víme jen my sami. Možná je chybou, že jsme tolik optimističtí. Celá řada lidí si pak myslí, jak máme všechno snadné, jde nám to v podstatě samo a žijeme si krásný bohatý život bez mráčků. Možná bychom měli mluvit také o obřích překážkách, bolesti a slzách, které provází náš život. Všechno to hezké je krutě vykoupeno. Každá mince, jak známo, má totiž dvě strany. Ano, mluvíme především o té pozitivní a chceme to dělat i nadále. Tahle cesta se nám zdá správnější...

Zapomněl jsem na ty přebrepty z titulku. Co kdybyste nám, tedy myslím účastníci besed, napsali, jaké kraviny se nám podařilo na besedách prohlásit? O některých sami víme, ale mnohé nám jistě uniknou. Tak namátkou, z tlustorohých ovcí jsme udělali tlustonohé, obří žába měla podle manželky 80 metrů, hroch je pro změnu hmyzožravec, na Havají mají ptačí restaurace a v Africe nosí černoši náramky na nohou a na krkou. Tak doufám, že se nám ozvete a my se zasmějeme vlastním blábolům.