5. den - Klinická smrt

„Hodinku cesty od pobřeží se v horách nachází nádherný benediktinský klášter Montserrat. Obklopují ho překrásné vápencové útvary,“ tolik lákadlo z Jirkových poznámek k výletu pro dnešní ráno. Chvalozpěvy mohl použít i barvitější, protože skutečnost v nás vyvolává velikánské nadšení, ač nejsme věřící. Naše obvyklé konstatování: „Nic hezčího jsme nikdy v životě neviděli,“ tentokrát myslíme skoro vážně, protože interiéry jsou opravdu skvostné.

Přesouváme se k muzeu miniatur nejzajímavějších míst Katalánska. Vzpomínáme na předchozí dny a trošku i litujeme, že nemáme víc času, určitě by ještě bylo kam zajet. „Proč jsi nezařadil do programu taky tuhle katedrálu? Oni tady mají dokonce lyžařská střediska?“ provokujeme Jirku. „Nechtěli jste strávit celou expedici jen v Katalánsku, že ne?“ odpovídá nám s úsměvem.

Krátce po nasednutí do auta začíná pršet a déšť čím dál víc houstne. Plánovaná pláž nám zcela určitě nehrozí a velmi vážně přemýšlíme o vynechání zábavného parku Port Aventura, stejně se všichni horské dráhy docela bojíme. Kapky přestávají útočit na naše přední sklo, takže přece jen sjíždíme z dálnice vstříc dobrodružstvím.

U hlavního vchodu platíme příšerně drahý poplatek 45 EUR na osobu, ale chceme přece vidět nejvyšší horskou dráhu v Evropě. Opakuji sloveso vidět, prakticky ji určitě nevyzkoušíme, Jirku by tam samozřejmě nevzali, Alena má fobii z výšek, já jsem se bál v dětství i na labutích, takže jen Monika mírně provokuje. „Jéé, tady je taková jednoduchá lochneska,“ posílá nás Jirka na první atrakci. „Tu bych mohla zkusit i já,“ staví se hrdinně do řady Alena a já jí dělám doprovod, na statečnou Monču dojde řada později. „Já to asi nedám, pošlu ti sem Moniku,“ prohlašuje manželka úplně bílá strachy. Musím přiznat, že i ve mně je malá dušička. To monstrum jede příšernou rychlostí klopenými zatáčkami a odvážlivci jsou občas i hlavami dolů. Na co jsem se to jen dal? Teď už je zbabělé utéct. Všichni okolo se tváří, že se těší. Dcera místo, aby mě povzbuzovala, mi opakovaně sděluje své zaječí úmysly. Najdeme však v sobě odvahu a projedeme se, zážitek máme nejsilnější ze všech, vždyť na nás vyšla první řada.

Pokračujeme v procházce zábavným parkem přes hromadu atrakcí pro děti i dospělé, až přijdeme do Čínského města. Tady jezdí Červený drak, horská dráha s osmi smyčkami a s rychlostí vozíků až 100 km v hodině. Hrůzou nám vstávají vlasy na hlavě už při pohledu zdola. O kousek dál je atrakce Shambala, na níž nejprve stoupáte na nejvyšší vrchol a pak téměř kolmo letíte dolů. Následuje několik o něco nižších oblouků, při nichž ovšem adrenalisti ječí jako o život. „Dáme to?“ pošilhává po mně Monďa. „Nejvyšší v Evropě,“ odpovídám a je jasno, často si s dcerou rozumíme, i když mluvíme jen v náznacích.

Popisovat, co se děje v našich duších ve frontě na popravu by bylo na hororový román. Při nasedání chceme utéct, ale už to nejde. Při stoupání na nejvyšší bod už šílíme, padají i ostrá slova, strach máme oba příšerný, asi největší v životě. Jsme na zlomu a chystáme se umřít. Letíme dolů a zatímco ostatní ječí, možná dokonce radostí, my máme všechny vnitřní orgány smrštěné v žaludku a prožíváme klinickou smrt. A znovu nahoru a znovu dolů, to je hrůza. Když jsme konečně v cíli, nejsme schopni slova, ruce i nohy se nám třepou, nemůžeme ani jít. Ostatní se smějí a radují, ukazují si, jak z kopce dolů zvedali ruce, aby byl zážitek ještě silnější. My jsme seděli jak přikovaní a křečovitě si tlačili do stehen jistící závaží, vždyť jsme mohli vypadnout. Teprve po setkání se zbytkem rodiny z nás pryští emoce. Bylo to fantastické, teď už vím, co je to adrenalin. Nevím, který pocit je silnější, jeden říká, že už bych tam nikdy v životě nešel, druhý by chtěl jízdu zopakovat.